Haféz – filozof lásky

NOVÝ SVĚT

Květiny obětujme, pohár k úlitbě nalijme,

nebesa roztrhněme a znovu tvořit spějme.

Síly když zármutku žíly lásky v nás napadnou,

s číšníkem spolu svod ten spláchneme.

Rúžovou vodou zjemníme karmín poháru vína,

ohnivým cukrem výplody kouře osladíme.

Jemné lyry, pěvče se chop, zahraj nám milostný song,

celou noc tancujme, zpívejme, v oslavě divocí buďme.

Jak prach, ó západní větře, stoupat nás nech k nebesúm,

ať v radostném Stvořitele zanícení volně plujeme.

A jestli mysl touží se vrátit, ač srdce křičí stúj,

je to spor, v němž pro lásku se osvobozujeme.

Však běda, ta slova a písně jsou v zemi této tak nicotné,

pojď, Hafézi, novou generaci teď vytvoříme.